Obecné principy, jež účastníky jazykové interakce orientují v jazykové interakci. Podle ✍Griceho (1975:47) jsou odvozené od tzv. kooperačního principu (KP), tj. obecného předpokladu, že jednání účastníků jazykové interakce je racionální a kooperační a že cílem jaz. interakce je „maximálně efektivní výměna informací“ (✍Grice, 1975:47). Kooperační princip přitom Grice formuluje jako komunikační imperativ: „Ať je tvůj příspěvek k rozhovoru takový, jak je to žádoucí v kontextu, v němž se vyskytuje, s ohledem na akceptovaný účel a směr konverzační výměny, do níž jsi zapojen“ (✍Grice, 1975:45; č. ✍Auer, 2014:92). V narážce na Kantův přehled soudů ✍Grice (1975:45n.) rozlišuje čtyři skupiny k.m. (srov. též ✍Auer, 2014:93):

Maximy kvantity:

Maximy kvality:

Maxima relace:

Maximy způsobu:

Existence k.m., jež mluvčí orientují v racionální a na kooperaci orientované jazykové interakci, se vyjevuje v metapragmatických komentářích, které reflektují porušení n. obcházení dílčích maxim: Jak sis asi domyslel, ... (porušení maximy kvantity), Já si to sice nemyslím, ale říká se, že... (porušení maximy kvality), To teď asi není docela k věci, ale... (porušení maximy relace) apod. (srov. ✍Rolf, 1994:107; ✍Auer, 2014:93). Porušení maximy kvantity lze vidět např. v ↗litotes (negace opaku: Není to špatné, Není nehezká), porušení maximy způsobu v ↗metafoře (To představení byl teda výbuch), porušení maximy kvality v ↗ironii (Tak ti teda moc děkuju!) apod.

Někdy se maximy dostávají do protikladu a zachování jedné si vynucuje porušení druhé: Nepodává-li např. mluvčí informaci v dostatečném rozsahu a porušuje-li tak maximu kvantity, může to být vynuceno potřebou zachovat maximu kvality, tj. aby mluvčí neříkal něco, co opravdu neví a o čem není přesvědčen. Vědomé a zřejmé porušení k.m., při němž dochází k dílčímu, nikoli ale k celkovému porušení KP, pak startuje tzv. ↗konverzační implikaturu, při níž adresát vychází z konvenčního (doslovného) významu a rutinní interpretační procedurou v daném kontextu přesahuje to, co se říká doslova, a dobírá se intendovaného významu, který měl mluvčí v dané ↗komunikační situaci na mysli: Strašně tady táhne → ‘Mohl bys zavřít okno?’

Vedle k.m. podle ✍Grice (1975:47) lidskou jazykovou interakci určují i jiné, např. estetické, sociální n. morální maximy. K nim patří i maxima „Buď zdvořilý!“ V tomto bodě na Grice navázala ✍Lakoff(ová) (1979:64), jež ve snaze překonat Griceovu redukci jazykové interakce na předávání informace vymezila pragmatickou kompetenci nejen pomocí principu Be clear!, pod nějž subsumovala Griceovy k.m., ale také pomocí principu Be polite!, jímž položila důraz na sociální dimenzi jaz. interakce a který dále diferencovala v dílčí zdvořilostní maximy. ✍Leech (1983) maximu „Buď zdvořilý!“ dokonce povýšil na zdvořilostní princip (ZP) dominující KP. Porušení konverzačních maxim KP totiž může být motivováno snahou zachovat KP, jak je to – alespoň na úrovni konvenčního (doslovného) významu – možno vidět např. v ↗ironii.

Jak redukce KP na racionální a maximálně efektivní, kooperační výměnu informací, tak univerzální nárok takto pojatého „všeobecného“ KP se staly předmětem kritiky zvl. v rámci ↗etnografie komunikace a lingvistické antropologie, v níž se takto pojatý KP jevil evropsky etnocentrický. Tato kritika zdůrazňovala mj. i to, že v neevropských kulturách se v interakci mezi mluvčími různých, rovněž jazykově vymezených sociálních skupin tak výrazně neuplatňuje intencionálnost (✍Auer, 2014:97), tj. že mluvčí se v jaz. interakci neorientují jen obecnými principy a že s formou a obsahem promluvy nenakládají volně podle svého záměru, ale že obsah a podoba jaz. interakce je s ohledem na určité konstelace mluvčích, komunikační domény či specifické ↗komunikační žánry více a konkrétněji určena a vázaná kontextem (✍Oleksy, 1989).

Předmětem kritiky ve filozofii a lingvistice zase byly počet a systém k.m. i vágnost jejich formulací (srov. překryv 3. maximy způsobu a 2. maximy kvantity) a jejich aplikovatelnost při analýze konkrétních příkladů (✍Bublitz, 2009:208). V neogriceovské teorii se tak objevují návrhy revize počtu a vymezení k.m. Redukci počtu maxim navrhl např. ✍Horn (1984), který vyšel ze dvou základních principů. Postavil proti sobě princip kvantity (Q-princip), tj. mluvčí ve své promluvě říká co nejvíc, aby mu adresát porozuměl, a princip relevance (R-princip), tj. mluvčí říká jen tolik, aby mu adresát ještě porozuměl. Horn tak převzal Griceovu maximu kvantity (redukoval ji ale na jeho 1. maximu kvantity) a maximu relace (tu rozšířil o 2. maximu kvantity a o maximy způsobu, u nichž pominul rozlišení mezi obsahem a formou). Jeho zjednodušení – implikující dva druhy konverzačních implikatur (omezujících a rozšiřujících podanou informaci) – se neujalo. Z Griceho vyšel i ✍Levinson (2000), který pozornost zúžil na maximy kvantity, resp. kvantity a relevance, a maximu způsobu, a podal je jako obecné interpretační principy. Porozumění nepřímým mluvním aktům přitom spojil s obecnými principy na úkor specifických předpokladů o intenci mluvčího v konkrétním kontextu. Globálně chápaným komunikačním principem relevance se ✍Sperber & Wilson(ová) (1986) již dostali za hranice Griceovy teorie; viz ↗teorie relevance.